OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z nejzásadnějších událostí letošního roku je bezesporu návrat temného veličenstva Ozzyho, po šestileté pauze, na pulty obchodů s novými fláky. A nejsou to fláky ledajaké. Jsou černé jako uhel a je mezi nimi několik zásadních hitů, bez nichž by Ozzy nemohl být dále Ozzym. Tak praví reklamy.
A mají kupodivu celkem pravdu. Stylový název „Black Rain“ popisuje velmi trefně charakter alba. Ty tam jsou výpravné aranže z „No More Tears“, taktéž nadýchané produkce jsou minulostí. Tahle deska vás hned zezačátku stáhne k zemi a převálcuje ultra těžkou tonáží. Jestliže minulé „Down To Earth“ bylo složeno více méně na zakázku, „Black Rain“ je zase trochu víc původním dílem Ozzy bandu. Pod většinu skladeb se podepsal miláček Ozzy ruku v ruce s nerozlučným Zakkem Wildem. Tomu dozor mentora Ozzyho vyloženě svědčí. Zakk po dlouhé době zahodil vidle, očistil slámu z bot a začal sypat z rukávu jeden hutný riff za druhým. Je to neuvěřitelné, ale takřka všechno co zahraje je doslova perfektní. Jednoduché, přímočaré, ale skvělé. A to je ještě spousta výborných nápadů produkčně úmyslně zasazeno do pozadí skladeb. Pokud budete poctivě poslouchat, dočkáte se mnoha milých kytarových překvapení. Klasikou za bicími je pak Mike Bordin, o jehož výkonu netřeba spekulovat. Nováčkem (alespoň pro mě) je basák Blasko, který sice občas předvede slušivou linku, ale většinu času se drží v mantinelech kapely.
Jedním z nejdůležitějších tvůrců je ovšem nováček Kevin Churko, který si vzal na bedra produkci, zvuk i spoluautorství většiny skladeb. Zvuk alba je totiž oproti minulé desce naprosto dokonalý. Kytary občas doslova pářou vzduch, vše je krystalicky čisté a přehledné, ale kytarové hradby ala „Ozzmosis“ tady nenajdete. Oproti „Ozzmosis“, které taktéž disponuje velmi kvalitní produkcí, je „Black Rain“ pojat podstatně minimalističtěji. Skladby jsou krásně čitelné a i přes nesporný klasický přístup ke skládání zní některé z nich občas hodně netradičně a moderně. Například fragmenty z „The Almighty Dollar“, nebo závěrečná „Trap Door“ obsahující riff, který bych čekal tak na albech DREAM THEATER. Hodně povedená je i stadiónová vyřvávačka „Silver“, parádní jsou středně tempé bagry typu „Not Going Away“, „I Don´t Wanna Stop“, „Countdown´s Begun“. Titulní „Black Rain“ netřeba komentovat, ta si své místo vedle klasických Ozzyho titulů jako je „Bark at the Moon“ zaslouží víc než právem a ani příznivci Ozzyho ploužáků nepřijdou zkrátka.
Ať to převracím z jakékoli strany, vychází mi, že nové album Ozzyho je zkrátka skvělé. Je hudebně odlišné od Ozzyho tvorby v 80. letech. Je tvrdé, tak tvrdé jako BLACK SABBATH v době největší slávy. A Ozzy je zkrátka Ozzy. Hodně zajetých interpretů a kapel by mohlo dědoušovi desku jako je „Black Rain“ jen závidět.
Album stojící už teď hrdě v řadě klasických alb legendárního rockového interpreta. Temné, tvrdé, skvělé. Základní přívlastky placky, po níž skanul černý déšť. Příznivci Ozzyho a BLACK SABBATH mají pohotovost, jakou už dlouho nezažili.
9 / 10
Ozzy Osbourne
- zpěv
Zakk Wylde
- kytara
Blasko
- basa
Mike Bordin
- bicí
1. Not Going Away
2. I Don't Wanna Stop
3. Black Rain
4. Lay Your World On Me
5. The Almighty Dollar
6. Silver
7. Civilize The Universe
8. Here For You
9. Countdown's Begun
10. Trap Door
Patient Number 9 (2022)
Ordinary Man (2020)
Scream (2010)
Black Rain (2007)
Under Cover (2005)
Prince of Darkness (2005)
The Essential Ozzy Osbourne (2003)
Live At Budokan (2002)
Down To Earth (2001)
Ozzman´s Commeth (kompilace) (1997)
Ozzmosis (1995)
Live And Loud (live) (1993)
No More Tears (1991)
Just Say Ozzy (live) (1990)
No Rest For The Wicked (1988)
Tribute To Randy Rhodes (compilation) (1987)
The Ultimate Sin (1986)
Bark At The Moon (1983)
Speak of The Devil (1982)
Live E.P. (1982)
Diary of A Madman (1981)
Blizzard Of Ozz (1979)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Epic Records
Stopáž: 46:24
Produkce: Kevin Churko
Studio: The Music Machine, Beverly Hills
Tak OZZY nám vydal nové album? Po "nádherných" předělávkách bylo jasné, že níž už to snad ani jít nemůže, a tak je "Black Rain" typickou starochovou nahrávkou. Bez výraznějšího hitu, i když "Trap Door" vypadá hodně slibně. Jinak průměrná deska, průměrný bigbeat, průměrné balady, prostě průměrný OZZY. Neurazí, dávno nenadchne. Za tu již zmíněnou poslední písničku půl bodíku nad průměr.
Po nepříliš povedeném předchůdce "Down To Earth" a zcela zbytečném albu předělávek jsem se o budoucnost metalového stařešiny vážně obával. Co víc - odepsal jsem jí. A ejhle novinka "Black Rain" je po delší době albem, ze kterého mám dobrý pocit. Je to typický OZZY OSBOURNE se všemi atributy své tvorby posledních patnácti let. Tedy sugestivní a nezaměnitelný vokál, podporován hutným zvukem dvorního sekýrníka Zakka Wyldea a skvělou rytmikou Bordin/Blasko. Titulní song už teď šplhá po mých osobních žebříčcích, "Countdown´s Begun" je skvělou vypalovačkou jak od zbrutálnělých AC/DC, "Silver" překvapí svým drivem a chutí po jinakosti a ještě ke všemu dvě parádní balady ("Here For You", "Lay Your World On Me"), na které má zkrátka mistr talent. Co víc si přát? Snad jen dodám, že tak geniální skladba jako byla svého času "Perry Mason" zde chybí.
No priemne prkvapenie. Po predxadzajucix krepostiax nadpriemerny album.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.